Ráda bych se svěřila s několika mými pocity,které mne provázejí velmi dlouho a proto také ten titulek.Jsem již postarší osoba,která si to nerada připouští,ale léta nám neubývají...........S váhou jsem bojovala od svého mládí,vlastně od doby,kdy jsem začala s aktivním sportem.Tenkrát mi začalo moc chutnat a jedla jsem hlavně po trénincích,které byly velmi náročné.A tak jsem se i začala kulatit,i když dnes bych tehdejší váhu brala.Občasné diety byly spíše o hladovění,mít tehdy nynější znalosti.......Na solidní váhu jsem se dostala až po porodu,tam hrály velkou roli nervy.Chodila jsem do práce,celý den byla na nohách a tak se váha ustálila.Po odchodu do důchodu jsem najednou nevěděla co s časem,jak si ho zorganizovat,moc jsem přemýšlela,až přišly depresivní stavy a s tím i velký váhový úbytek.Po následném onemocnění pásovým oparem a obrnou lícního nervu se vše úplně otočilo a já v klidovém režimu nabrala skoro 20 kg.Moc Ti to sluší,ne ta vyzáblá Táňa,to jsi vypadala hrozně apod.,jsem slýchávala ve svém okolí.A mne to ukolébalo,až jsem jednoho dne nemohla při běžkování vstát,začala jsem to řešit.Střídavě se mi podařilo s pomocí Sebekoučinku zhubnout a pak zase nabrat,a tak je tomu dodnes.Proč to všechno píšu?Kdysi jsem si dokázala jít za svým cílem a nenechala se ovlivnit.Jenomže......je tomu týden a něco,co v mém blízkém okolí odešel navždy jeden z našich kamarádů.Byl nemocný,v posledních měsících strašně hubený,s jeho ženou jsme to vše prožívali velmi intenzívně.A když nás včera pozvala na odpoledne,abychom společně hubnout,když pak přijde nemoc a nemáš z čeho brát.Já vím,že mi mnozí budete oponovat,ale já o tomrto přemýášlím, a mrzí mě,že se ovlivnit nechám neboť člověk v takových smutných momentech má na mysli jen to,jak je život krátký a proč se ještě trápit omezováním ve stravě.Promiňte mi všichni,co budete číst tuto moji rozvahu,určitě nehlasuji pro přežírání se a obezitu,jen jsem se chtěla svěřit se svými pocity a věřím,že se zase vrátím ke svému cíli,který jsem si stanovila v Klokánkovi.